Andres Vilariňo

Španěl Andres Vilarino patřil již v počátcích osmdesátých let k nejrychlejším domácím borcům, což potvrzoval i při závodech započítávaných do evropského šapionátu. Když přešel z týmu Rotulas TVA do stáje sponzorované olejářským koncernem Repsol, začal jezdit kompletní seriál ME a s novým patřičně našlapaným motorem ve své Lole T298 dotíral na evropskou elitu v čele s Maurem Nestim. K jeho prvním velkým úspěchům patřilo i zlato ze Šternberkého kopce v roce 1987, kdy zde startoval teprve podruhé.

Skutečnou hvězdou se však stal až na přelomu desetiletí, na počátku devadesátých let, kdy přestal jezdit Mauro Nesti. Andres však šel za titulem Evropy celkem přímočaře a skutečnost, že většina tratí v Evropě brzy ve svých statistikách traťových rekordů nesla jeho jméno, to jen potvrzuje. Jel od vítězství k vítězství, od rekordu k rekordu. Samozřejmě jako žádný jezdec na spideru neměl šanci vůči francouzským specialistům s vozy Martini F2, ale jinak ho nikdo nemohl pokořit. Snad tu a tam Ital Irlando či Francouz Chamberod.

V roce 1989 poprvé zkusil slavný závod 24 hodin Le Mans. Startoval v týmu Brun Motorsport, ale cíl nespatřil. Vrátil se tam ještě v roce 1994, kdy za volantem Ferrari 348LM dojel na solidním 11.místě. Vždy startoval v barvách Repsol, dokonce i při svém posledním velkém okruhovém závodě na Nürburgringu 1996, kdy pro tým Kremer dojel dvacátý. V závodech do vrchu mu počátek roku 1993 nevyšel ideálně. Ostatně na Ecce Homo sice v první jízdě bravúrně posunul vlastní rekord o dvě sekundy, ale ve druhé jízdě mu nevydržela pneumatika. Vítězství padlo do klína stále rychlejšímu Španělovi Egozkuemu. Když ani druhá polovina Andresi příliš nevyšla, rozhodl se, že opustí starou, ale rychlou Lolu a dá přednost modernímu francouzskému stroji Norma M11. Ve skutečnosti to byl počátek jeho pádu. Nikde se mu nedařilo zvítězit. Pak vyzkoušel i Osellu PA20S, motor Ford ve své Normě vyměnil za BMW, ale ústup ze slávy byl nezadržitelný. Došly i peníze a sympatický Španěl zmizel ze seriálu ME a tím i ze Šternberku. Posledním jeho startem v roce 1998 byl závod Al Fito, ve kterém však zvítězil natolik předsvědčivě, že oživil spekulace o jeho případném návratu na evropské kopce

Pro šternberské diváky však zůstane navždy zapsán jako král tohoto závodu. Jeho rekordní jízdy byly opravdu fantistické a byl to také on, kdo dokázal být extrémně rychlý už v tréninku. Ještě v roce 1999 startuje v domácím šampionátě do vrchu, ale proslýchá se, že ukončí svou jezdeckou kariéru a bude se věnovat svému synovi v závodech rallye.

Výsledky jezdce

Zdroj dat: euromontagna.com, Ing. Roman Krejčí